PhDr. Milan Pešák

Otázky a odpovědi

1. Jaký máte rád humor? Černý nebo bílý?

Především inteligentní. Vyrostl jsem na Šimkovi a Grossmanovi, od gymnaziálních studií mám rád Cimrmany a rád si odpočinu u českých komedií ze 70. a 80. let. Třeba věta z Konce vodníků v Čechách »Vy jste utopili vodníka?« nemá chybu. Té se vyrovná jen »Kdo způsobil, že i sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy!« z Dobytí severního pólu.

Někdo za černý humor považuje mé občasné vtípky, které si dělám ze sebe. Tak například rád říkám, a říkám pravdu, že jsem si vždy přál bydlet ve slepé ulici. A dodávám, také rád, že se mi tento životní sen, ostatně jako pár dalších, splnil.

2. Jaké bylo základní motto pro výchovu vašich dětí?

Nikdy jsem to do nějaké jednoduché věty neformuloval. Ale asi se s manželkou snažíme, aby z nich byli slušní lidé. Jo, a na stěně máme (nebo jsme dlouho měli) zarámováno: »Bordel v bytě – šťastné dítě!« Ale nevím, zda to už někdo vztekle nerozbil... Nic se nemá přehánět.

3. Dá se politika dělat s humorem a nadhledem?

Všechno se dá dělat s humorem a nadhledem. Jenom je to někdy o trochu těžší, a proto to dost lidí nedělá. Taky to nesmí urážet. Vím, že humor, tedy dobrý humor, neuráží. A »nadhled«, který by urážel není nadhled, ale povýšenost a ta také není k ničemu dobrá.

Moje základní politická poučka je, že stejně to (tedy politiku) všichni děláme jen proto, abychom to na konci prohráli. Šlo by ještě včas skončit, ale ukažte mi politika, který to tak udělal... I u těch nemnoha, u nichž to tak z povzdálí vypadá, to možná bylo jinak, jen o tom nevíme. Doufám ale, že můj politický konec se ještě neblíží. Do senátních voleb jdu s cílem, abych je vyhrál!

4. Jaké jste prožil dětství?

Hezké. Bydleli jsme v Bratislavě, kde jsem také chodil do školy. Takže jsem se neučil vyjmenovaná slova, ale slovenské »vybrané slová«. A netrápila mě »s« a »z« na začátku slov, neb slovenština má velmi jednoduché pravidlo, že před neznělou souhláskou se píše »s« a před znělou »z«. A proto mám i dnes pro jistotu ve Wordu zapnuto označování chyb.

Dost jsem toho o mém dětství či mladických letech napsal v mém »memoárovém« životopise, který je na mých internetových stránkách. Proto zmíním jen to, že když mi bylo asi tak deset, rodiče koupili starou chalupu ve Francově Lhotě na Vsetínsku, kam jsem jezdíval moc rád. Při její rekonstrukci jsem se pár věcí naučil a získal jsem trochu zručnosti při kopání, házení štěrku do míchačky, řezání atd. Díky té rekonstrukci dodnes vím, co je a co není možné dělat v bytě a manželku tím občas poněkud štvu, neb jí bráním v rozletu.

Měl jsem tam káru postavenou na kolech z kočárku, na níž jsem jezdil po štěrkové cestě z kopce. Víc jsem ale opravoval, než jezdil, neb štěrk gumy z kočárkových kol rozedíral a kameny porušovaly mechanizmus řízení. Při tom opravování jsem se také něco naučil manuálně dělat. Ale za příliš zručného se nepovažuji, znám zručnější.

V zimě jsem se na chalupě také postavil na lyže. Když jsme s rodiči vyrazili na »sněhovou pláň«, sousedi z nás měli trochu legraci. Vleky či proježděné stopy tam nebyly, takže jsem tam mohl jezdit i já. A když se sníh příliš bořil, jezdili jsme po polní či lesní cestě. Sněhové náspy po prohrnutí traktorem celkem dobře vedou... A podnes si vzpomínám na sousedovu větu »brzdi, za zatáčkou ti leží maminka.«

Rád také vzpomínám na sousedovic kólii Dona. Byl to nesmírně hodný a inteligentní pes, skoro tak chytrý, jako náš dnešní jezevčík. Jednou asi vlezl někam, kam neměl, a někdo jej polil horkou vodou či polívkou. Doplazil se k nám a očekával, že mu pomůžeme. Nechal si líbit úplně všechno. Rodiče mu z ran vyndávali jeho dlouhé chlupy a on jen skučel a držel. A sežral i penicilín. Za nějakou dobu se ze svého zranění vyléčil (vylízat si je na zádech nemohl). Ale jeho límec již nikdy nebyl tak hezký jako původně. S věkem také skoro ohluchl, ale zůstal dobrosrdečný po celý život.

Rád také vzpomínám na babičky a dědečky, ale vzpomínek je méně, než bych si přál, neb dlouhověkost se v našem rodě nějak moc nenosí. Tatínkův tatínek byl truhlář, na Moravě se říkalo stolař. Na chalupu nám udělal lavici a stůl, které mám podnes moc rád. K posledním Vánocům nám vydlabal dřevěný obraz medvěda, který se dobývá k medu v dutině stromu. Napsal nám k němu věnování jako k nesměnné památce. Byl bych rád, kdyby jej, tedy ten obraz, nesměnili ani mé děti. Maminčini rodiče umřeli, když mi byly 2 a 5 let a poslední babička když mi bylo třináct. A dědeček - stolař, který umřel o pár měsíců dříve, mě naučil být hrdý na jméno Pešák a abych se snažil tomu jménu nedělat ostudu.

5. Co na vás vaše žena oceňuje nejvíce?

»Moment, jdu se zeptat. Tak prý lidskost, porozumění a spolehlivost. Manželka ale ráda přehání...«

6. Co nejvíc oceňujete na své ženě?

To, že to se mnou vydržela. A taky toleranci, neb bez ní by to se mnou nevydržela, lásku a laskavost, které mně i dětem rozdala tolik, že se to nedá vypovědět. A také to, jak je hodná. A v neposlední řadě její kuchařské dovednosti. Zanechaly na mně nepřehlédnutelné následky.

7. Mají v politice soupeřit lidé nebo ideje?

Přirozeně, že se nabízí ta druhá varianta. Ideje vypadají tak objektivně, měřitelně, eticky... Ale když já na objektivitu moc nevěřím. Je to jistě cíl, k němuž se snažím směřovat, ale není to stav, v němž bych se já a obávám se, že kdokoli jiný, nalézal. A tak jsou dle mého názoru důležitější lidé. Kromě jiného také proto, že každý, kdo si trochu přičichnul k politice a zastupitelské demokracii, ví, že rozhodovat musí i o věcech, které ho primárně nebaví a nezajímají. Jinak řečeno, praktická politika někdy k oněm idejím nedosahuje. A je třeba řešit víc věcí, než pár myšlenek, jakkoli jsou dobré, krásné či vznešené, s nimiž se člověk prezentoval a snažil se zaujmout. Pak je důležitější, jaký ten člověk, kterému se říká politik, je. Člověk, byť nazývaný politik, se pak zachová nebo nezachová slušně, přihlédne nebo nepřihlédne k zásadám, principům, idejím.

Ideje samy o sobě jsou možná pro filozofy, pro mě jsou důležití nositelé idejí. Jen oni je možná uskuteční, možná popřou. Snažil jsem se některé uskutečnit a jiné popřít. A nejen na pražské radnici. Budu se snažit dělat to i nadále.

8. Máte nějaké koníčky?

Kromě dobrého jídla a dobrých lidí hlavně auta a automobilový sport. Nikdy jsem neviděl tak dobře, aby mě upoutala vizuální krása žen. To na autech jsem nějaké tvary a ozdobné lišty kdysi viděl. A když si osahám nějaké auto, s největší pravděpodobností mi to projde snáz, než kdybych začal osahávat nějakou dámu... No prostě těch aut jsem osahal víc.

A automobilovému závodění se jako »divák« či čtenář věnuji přes 30 let. Takže jsem schopen si sesumírovat mnohé příběhy, kterých jsem byl svědkem. A nemyslím jen na tragedie, zranění či nedej bože úmrtí. Myslím na kariéry Stirlinga Mosse nebo Davida Coultharda, kteří zůstali druzí, byť měli na to, aby se stali mistry. Nebo myslím na kariéru Colina Chappmana nebo Maria Andrettiho, kteří to dokázali.

Formule 1 mě poprvé zaujala při Velké ceně Brazilie 1977. Bydleli jsme tehdy v Bratislavě a tam se dala chytat rakouská televize. A na rakouské televizi dávali přímé přenosy Velkých cen formule 1 s jejich tehdejším geniálním reportérem Hainzem Prülerem (snad mu jméno při psaní nekomolím).

Když jsem chodil na gymnázium, to již v Praze, tatínek mi na našem starém psacím stroji psal reportáže, kterým jsme rozuměli jen my dva, neb psal jen čísla vozů nebo zkratky málo známých jmen... Bylo to fajn, neboť ve Světě motorů tehdy ty reportáže vycházely se zpožděním téměř dvou týdnů. A když nám někdy v roce 1995 zavedli kabelovou televizi, objevil jsem kouzlo závodění na oválech. Eurosport tehdy přenášel závody Indycar z Ameriky, a to v dobách, kdy série CART zažívala konec období své největší slávy. S dcerou jsme se dívali, ona u toho někdy usnula a někdy mi popisovala auta či předjížděcí manévry. Dodnes jsem hrdý, že v jisté době ji kluci ze třídy považovali za autoritu, která směla rozsoudit jejich spory o formuli 1.

A v dobách, kdy žádná z našich televizních stanic Indycáry nepřenáší (taková je i nyní), můžu ty závody sledovat přes internet. Obdobně jako Český rozhlas vysílá »S mikrofonem za hokejem«, mají v Americe rozhlasové přenosy z tamních automobilových závodů.

Mně obraz nechybí, takže je poslouchám. A místo Světa motorů či Motoristické současnosti mám předplacen americký internetový server Autoracing1.com. Vychází to asi na 600 Kč ročně, abyste si nemysleli, že je to něco nedostupného.

9. Dělal jste nebo děláte nějaký sport?

Ne, určitě ne na nějaké vyšší úrovni. Dnes každý politik sportuje, tak já dělám tu výjimku. Samozřejmě, že občas jdeme s rodinou plavat, ale žádné pravidelné sportování to není. Na lyžích jsem stál, na kole jel, ale rovnováha není mou nejsilnější stránkou, takže jsem žádných úspěchů nedosáhl. Ani na kole běžném, ani tandemovém. A když jdeme na nějakou drobnou túru při dovolené, funím čím dál víc, takže asi budu muset shodit pár ze svých přebytečných kil...

10. Jaká je Vaše oblíbená muzika?

Kromě country a folku nebo dobrého klasického rocku mám rád také muziku 60. let, a to pro její jednoduchost a lehkost v hudbě i textech. A taky mám rád slovenskou hudbu konce 70. a začátku 80. let. Asi ani ne proto, že na Slovensku jsem v dětství žil, ale že jsme Modus a první desky Elánu poslouchali na internátě. Ty desky tehdy měli kluci z elektroprůmyslovky a občas je přehrávali internátním rozhlasem do pokojů, kde o to byl zájem. Jednou z mých nejoblíbenějších desek pak je »Chlapčenský úsmev« Vašo Patejdla. A pak také Kolej Yesterday Michala Prokopa nebo »nestřílejte na milence« Luboše Pospíšila. Rád jsem vždycky míval i desky Petera Nagyho. Nejraději jsem asi míval desku »Myslíš na to, na čo myslím ja«, zejména kvůli její druhé písni »Na mojom poschodí«. Bylo příjemné, že jsem mohl Petera Nagyho osobně poznat a že i kamarádi na Jižním městě mají rádi jeho písničky. A jak stárneme a máme leccos za sebou, tak si občas společně zazpíváme, že »sme stále frajeri«.

Na internátě jsem také poprvé slyšel muziku skupiny Blondie. Jejich desku »Parallel Lines« poslouchám podnes. A nedávno, vlastně už víc než před pěti lety jsem objevil jednu z posledních desek Joan Baez »Dark Chords on a Big Guitar«. Moc každému doporučuji hlavně kvůli prvním dvěma písním z tohoto alba. Kdysi brilantně jasný hlas Joan Baezové léty a kdo ví čím ještě potemněl a texty jsou krásné, byť nejsem tak dobrý angličtinář, abych všemu rozuměl. Ale něčemu rozumím a smíření s věkem a vzpomínkami vnímám.

11 .Kdo je pro Vás největší profesní vzor?

V politice asi paní Dagmar Lastovecká. Měl jsem to štěstí, že ji znám osobně. A protože jsem znával Ivana Maška, který byl vedoucím střediska v Metě, kde jsem pracoval, vím, že je to férovej chlap. A kamarád, vídáme se dosud.

V Metě jsem také poznal Igora Němce, a tak jsem jej sledoval po celou kariéru a myslím, že se také oboustranně rádi občas vidíme (nebo alespoň setkáme).

Manažerským vzorem pro mě byl Dr. Viliam Hanzel, kterého jsem poznal jako vedoucího naší provozovny také v Metě. Byl to starý partyzán, později historik v Akademii věd, po osmašedesátém samozřejmě vyhozený. Vybudoval jeden ze tří největších »softwarehausů«, které za socializmu působily v tehdejším Československu. Při tom o programování nevěděl prakticky nic. Ale věděl, že je třeba pomáhat lidem s handicapem. Zdravotním a politickým. A tak jsem v Metě potkal dost šikovných vozíčkářů i disidentů.

12. Máte nějakou knihu, která Vás provází celý život?

Dokud jsem viděl na čtení, rád jsem otevřel Exuperiho Cytadelu. Ta měla kromě hloubky myšlenek tu výhodu, že ji člověk mohl číst odkudkoli, kde ji otevřel.

Rád mám knihy švédského nositele Nobelovy ceny Pära Lagerkvista. Určitě mé myšlení dost ovlivnil Barabáš i Čtyři příběhy o daleké pouti.

Občas polopravdivě říkám, že kvůli Poslednímu kabrioletu Antona Myrrera jsem nedostudoval Vysokou školu ekonomickou. Protože jsem četl tuto knihu místo abych se učil na zkoušku, od zkoušky jsem vylétl a pak přišla revoluce. Pak byla stávka a to se přece na zkoušky nechodí. Pak jsem musel pracovat a na učení neměl čas a pak jsem se už do školy nevrátil.

Ale mám-li označit jednu, tak je to »Muž se srdcem Kovboje« Jacka Schaefera. První úryvek z ní jsem slyšel na internátě, kdy ji měl ze zvukové knihovny pro nevidomé vypůjčenu spolužák. Pak jsem si ji přečetl celou a pak jsem se k ní mnohokrát vrátil. Většinou, když mi nebylo moc veselo. Vyprávění o starých časech, kdy férovost byla hodnotou a lumpové byli většinou potrestáni na mě působí jako balzám podnes. Je to pro mě taková příjemná pohádka o světě jaký by měl být.

13. Máte chatu? Kde?

Částečně. Chatu měli moji rodiče. Když se přestěhovali za mnou do Prahy, původní chalupu ve Francově Lhotě prodali, neb to z Prahy bylo příliš daleko na dojíždění. Pak koupili chatu na Sázavě. Zvelebili ji a nyní, když maminka zemřela, máme ji s tátou. S manželkou a občas i dětmi se snažíme tam tátovi s něčím pomoci, ale nikdy jsme nebyli zvyklí vyjíždět na víkendy z Prahy. Když jsem pracoval v organizaci nevidomých, o většině sobot jsem jezdil po akcích, odbočkách a školeních, které jsme dělali v jednotlivých regionech. Povinnosti o víkendech také nepolevily, když jsem byl v posledních čtyřech letech na pražské radnici. Takže chataři zatím nejsme, je to zatím spíš výzva.

14. Máte psa, kočku nebo jiné zvíře? Jak se jmenuje?

Máme černého jezevčíka Jima. Původně jsem ho nechtěl – do paneláku. Ale manželka s dětmi jej přivezli a po prvotním naštvání si mě Jim získal. Mám ho moc rád, protože je to nesmírně chytrý a empatický pes. Kdyby někdo psal jeho životopis, jistě by jej nazval »S míčkem v hubě.« Míčky a jakékoli ftalátové nesmysly jsou jeho životní vášní. Tedy hned po jídle. A samozřejmě po nás. I když to si myslíme my, jeho smečka. Má nás rád, je nejspokojenější, když jsme všichni pohromadě, ale míčky asi budou větší vášní.

Existuje-li převtělování, zřejmě byl v předchozím životě pečovatel. Pozná, když jeho člověku »nedolíhá«, líže všechny rány s pečlivostí a důkladností, jakou jsem ještě nepoznal, a rozumí téměř všemu. Říkávám, že lidské řeči rozumí lépe, než já anglicky. Je nesmírně ukecaný. Ne uštěkaný, vydává takovou škálu zvuků a psích frází, že jsem takovou nepoznal u žádného jiného psa. Na něm jsem pochopil, že primární v komunikaci je vyjádření emocí, ne pojmenování věcí a dějů...

15. Kam jezdíte na dovolenou?

Mám-li říci pravdu, na dovolené moc nejezdíme. Naposledy jsme byli v roce 2007 na Šumavě s mými rodiči. S rodiči jsme před tím jezdívali po několik let na týden někam po České republice trochu za turistikou, trochu za památkami. Rodiče se na pobyt s vnoučaty i s námi moc těšili. Manželka s dětmi s nimi po několik let jezdila také na jarní prázdniny do Mariánských Lázní. Já jsem tam byl jen jednou v roce 2001, pak mi to už nikdy nevyšlo. A od doby, kdy babička zemřela, se nám jet na dovolenou nepodařilo.

16. Kde je v Praze vaše nejoblíbenější místo?

Za mlada jsem míval moc rád kostel Svatého Martina ve zdi. Občas jsme tam zašli i s manželkou v rámci rande na kázání některého z profesorů či studentů Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. A měli jsme tam také svatbu.

Nyní rád zajdu do Botanické zahrady v Troji. Jednak proto, že je tam relativně klid, jednak proto, že si vážím současného pana ředitele a rád s ním dám pár slov i skleničku vína z vinice Sv.Kláry.

Rád mám Pražský hrad, Obecní dům nebo Staroměstskou radnici. Vždy mě nesmírně naštve, když někdo z vandalů poničí nějakou památku, třeba Staroměstský orloj. Většina lidí, včetně mě, ani neví, co všechno symbolizuje…

Rozechvívají mě místa, kudy šla historie. Jsem hrdý na českou historii a tím jsem asi citlivější i k některým místům. A jiná místa mám rád kvůli lidem, kteří jsou s nimi dnes spjati a já jsem je mohl poznat.

17. Kde to máte nejraději na Jižním Městě?

No přece v Jihoměstském pivovaru. Mají tam skvělé jídlo, ještě lepší pivo a pan majitel je skvělý člověk.

Také mám rád Kunratický les a srub Gizela. Také proto, že jsme tam zažili spoustu srandy a hezké muziky s kamarády z Jižního města. Jsem rád, že na Jižním městě máme kostel (katolický i evangelický), opravené školy a pivovar. Ještě bychom potřebovali radnici. A bazén!

Senátní obvod, v němž kandiduji, však nezahrnuje jen Jižní město. Nesmírně se mi třeba líbí nový model starého hradiště, který městská část Praha 15 zřídila v Hostivařském parku. A rád to mám také v hospodě Na Kačabce. Nejen kvůli jídlu a pivu, ale hlavně kvůli trampské a country muzice, kterou tam v létě hrají téměř každé úterý.

18. Jak bydlíte, v rodinném domku nebo bytě a jak velkém?

Už téměř 20 let bydlíme v družstevním třípokojovém bytě. A jsme tady, na Jižním městě spokojeni. Já jsem vždycky cenil, že to mám blízko na metro. Hlavně, když jsem se zdržel v práci nebo po práci. Před tím jsem pár let bydlel v Modřanech. Bydleli jsme u řeky a rádi na to vzpomínáme. Ale doprava do města byla obtížnější.

Když jsem po gymnaziálních studiích zůstal v Praze, bydlel jsem na ubytovně na Novodvorské. I na tuto dobu vzpomínám rád, možná proto, že netrvala zbytečně dlouho, jen necelé 3 roky.

19. Které tři věci byste si s sebou vzal na pustý ostrov?

Nejraději kouzelnou hůl, abych si mohl vykouzlit ty zbývající, které bych potřeboval. Ale protože kouzelná hůl neexistuje, tak bych si vzal tu svou slepeckou. A ty zbylé dvě možnosti bych asi zvolil náhodným výběrem, neb k životu by stejně nestačily.

20. Které tři osobnosti českých dějin byste si vzal na pustý ostrov a které osobnosti ze světových dějin?

Žádné. Pobyt na pustém ostrově mě opravdu neláká, tak bych tam asi ani nikoho netahal. Ale pokud se ptáš, s kým bych rád dal řeč třeba u piva v Jihoměstském pivovaru, tak jistě s Karlem IV. On prý byl spíše vinař, ale já bych se ho snažil přesvědčit, že i dobré pivo, když se rozleje po jazyku, chutná jako krásný život. Trochu sladce, ale ne moc, protože pak by člověk asi úplně zlenivěl, trochu hořce, ale i té hořkosti musí být jen tak akorát, aby to člověk unesl. Ale být tam musí, bez ní je pivo i život mdlý, pivo nepitelné a život nežitelný. A třeba bychom přišli i na další ingredienční příměry.

Pak bych si dovolil pozvat Rudolfa II. Byl asi excentrik, možná trochu blázen, ale také byl jeden z těch, který přispěl k naplnění Libušina proroctví o městě velikém nebo alespoň k věhlasu a kráse naší metropole. A jako s třetím,byť ne z hlediska důležitosti bych se rád setkal s Františkem Palackým. Udělal mnohé pro náš národ, pro naši řeč a život také neměl nejlehčí. Třeba bych se něčemu přiučil a hlavně bych zřejmě sám moc mluvit nemusel... To by mi vyhovovalo; s postupujícím časem mluvím čím dál méně a utěšuju se tím, že víc naslouchám.

A ze světových historických osobností bych si za předpokladu jazykové dostatečnosti rád poslechl Regana nebo ze starší doby bych se rád setkal s Platonem nebo bájným Asklépiem.

21. Jaké jídlo máte nejraději?

Toho je moc, jak je na mně vidět. Brynzové halušky, pravou slovenskou kapustnicu, správně kyselou, se třemi druhy masa, sušenými švestkami a smetanou, řízek s bramborovým salátem, špecle, svíčkovou, vepřo-knedlo-zelo, stejk zapečený se sýrem a opékanými bramborami, francouzské brambory, grenadýrský pochod, opékané brambory se slaninkou, langoše s česnekem, kuře grilované naší maminkou v naší mikrovlnce, maminčinu nebo Haniččinu čínu s rýží, taliány, fazolovou nebo čočkovou polévku, smaženého kapra s vánočním majonézovým salátem, také rybí polévku s osmaženou houstičkou, opékanou bílou klobásu, jitrnici pečenou na bramborech v naší troubě, tlačenku, dietní salám, nedietní gothaj nebo polský točeňák, tvrdší salám vysočina, nejlépe ve verzi 67, jak jej prodávají v Makru, pepřenky, hermelínovou pomazánku, jogurt, eidam, lučinu, šopský salát, řecký salát, ananas, grepy, mandarinky, třešně, papriky, chléb se sádlem a cibulkou, čerstvý chléb s máslem posypaný vegetou nebo grilovacím kořením, kynuté knedlíky s povidly nebo jinou marmeládou posypané kakaem, šišky s mákem, kokosky, jak je peče naše maminka, mračno, veškeré druhy vánočního cukroví, které maminka peče, noky s vajíčkem, topinky s česnekem, a na závěr jahody se šlehačkou.

22. Co pijete nejraději?

Pivo – Jihoměšťana jedenáctku. A pak čistou vodu. Někdy, když v pivovaru sedím déle, tak Jihoměšťana s tou čistou vodou z kohoutku kombinuji. A někdy si dám rád Kofolu, rád jsem míval rybízový Jupík, ale ten jsem již dlouho nepotkal. A když je mi z toho všeho špatně, rád si dám mléko, neb to skvěle srazí pálení žáhy.

23. Držíte nějaké diety?

Většinou bodové. Co můžu, co najdu v lednici či kdekoli jinde sbodnu. Ale asi se blíží doba, kdy budu muset jídlo omezit.

24. Vaše životní krédo.

Nemá smysl být nespokojený, smysl má něco dělat.