Něco málo o mně
Lidé mi často říkali: »Ten tvůj profesní životopis je příliš strohý. Je tam asi vše, co se týká tvé práce, ale je to příliš suché. Napiš tam něco o sobě, o své rodině, dej tam nějakou fotku.« »Tak jo,« odpovídám. »Budete mít, oč jste si řekli. A nenadávejte mi, že je to dlouhé...«
Dětství
Narodil jsem se 22. dubna 1963 v Přerově. Žil jsem tam však jen 10 měsíců neboť pak se moji rodiče přestěhovali do Bratislavy. Můj tatínek byl totiž asistentem na Farmaceutické fakultě, kterou z Brna, kam dojížděl, přesunuli do Bratislavy. Absolvoval jsem tam základní školu ve slovenštině. Nijak mi to nevadilo, tento jazyk jsem zvládl dobře, nebo alespoň ne hůř než moji spolužáci. Chodil jsem do Základní školy internátní pro slabozraké v Karlové Vsi, ale na internátě jsem nebydlel, rodiče mě obětavě vodili přes půl města ráno tam a odpoledne zpět. Báli se mě nechat chodit samotného, když jsem prakticky neviděl. Služby pro nevidomé, jejichž prostřednictvím by se dítě naučilo samostatně pohybovat, tehdy ještě nebyly...
Na základní škole, zejména na jejím II. stupni, jsem se setkal s dobrými pedagogy a skvělými lidmi. Nepřehlédnutelnými osobnostmi mezi nimi byli bratři Šimkovi. Velmi si jich vážím, protože své životy zcela zasvětili škole a zejména dětem, které ji navštěvují. A nejen proto. I mně, stejně jako mnoha dalším otevřeli obzor v moderní populární muzice. Navíc když postřehli můj zájem o rychlá auta, někde vyhrabali staré motoristické časopisy a já se seznamoval s osudy starých hrdinů formule 1 Juana Manuela Fangia, Jacka Brabhama, Bruce McLarena, Alberta Francoise Ceverta, Colina Chappmana či Ronieho Petersona. Ano, tehdy jsem ještě mohl číst. Viděl jsem sice vždy jen jedno písmeno, potřeboval pořádnou lupu a bylo to dost pomalé, ale šlo to... Velmi si vážím toho, že s bratry Šimkovými se mohu setkávat dosud, byť školu jsem opustil víc než před 30 lety, a že jsme se stali dobrými přáteli.
Mladická léta
Když mi bylo patnáct a dokončil jsem základní školu, šel jsem na gymnázium pro zrakově postiženou mládež. Tehdy sídlilo na pražských Vinohradech. Integrované vzdělávání se v roce 1978 moc nenosilo. Všechny potřebné kompenzační pomůcky založené na bázi výpočetní techniky, které dnes nevidomým či slabozrakým napomáhají zpřístupnění informací, neexistovaly a tak jsem se ocitnul v Praze. A dnes jsem rád. Nejen proto, že tu bydlím, mám zde rodinu a na historii a krásu našeho hlavního města jsem hrdý. Dostal jsem kvalitní vzdělání, na němž jsem mohl vždy stavět.
Rád vzpomínám i na internát. Byli jsme skvělá parta. Bylo nás pět, jako v té knize a bydleli jsme na pokoji číslo 6. Na pokojích i ve společné koupelně v zimě bývala zima, o víkendech se nevařilo a v neděli večer bývaly zásoby značně vyjedeny, ale spolužáci, kteří jezdili domů častěji něco přivezli a bylo zas dobře. Aspoň jsme se naučili postarat se sami o sebe. V pátek jsme si museli nakoupit, když jsme měli na něco chuť, uvařit to, nebo jít do hospody. Na internátě jsme bydleli i s kluky z běžných středních škol. Ti z nás, kteří viděli lépe, s nimi hráli fotbal, my ostatní jsme třeba společně trápili kytary či magneťák. Dodnes tento způsob vzdělávání považuji za nejlepší: Kvalitní výuka ve speciální škole a zábava či běžný kontakt ve volném čase se »zdravými« kluky. Dodnes se ke mně hlásí, když se potkáme na ulici nebo v metru.
Jakou mám rád hudbu
Měl jsem a dodnes mám rád country, folk a podobné žánry. Jednak proto, že mi vyhovuje jejich melodičnost, jednak proto, že texty většinou odpovídají mému vidění světa. Vzít svůj život do vlastních rukou, nevyhýbat se odpovědnosti za něj a za to, co dělám, dělat to, co je třeba a co je správné. A moc o tom nemluvit. K tomu trochu romantiky a hlavně svoboda. Svoboda špinavých bot ale čistého svědomí, svoboda hor, při jejichž zdolávání si člověk sáhne až na dno sil, svoboda rozhodování, svoboda dálek, byť všechny širé pláně končí obzorem. Neboť svoboda bez odpovědnosti a respektu k jiným lidem, přírodě či hodnotám, které přesahují jeden lidský život, není svobodou ale bezbřehostí směřující ke zmaru...
A měl jsem rád také rock. Když jsem poprvé objevil Pink Floydy a jejich Zeď či Animals, připadal jsem si jako v jiném světě. Dodnes mám vítr na začátku skladby Wish You Were Here spojen s hvízdáním meluzíny pode dveřmi našeho pokoje po jedné zimní internátní půlnoci, kdy jsem ji slyšel poprvé...
Na vlastních nohou
Po maturitě jsem se již domů nevrátil a zůstal v Praze. A když jsem se domů nevrátil, rodiče se přestěhovali za mnou. Obdivuji je. Měli mě hodně rádi...
Ačkoli jsem se učil dobře, po maturitě jsem nešel na »vejšku«. Říkal jsem, že nechci být nezaměstnaný inženýr nebo inženýr telefonista. A protože jsem talentem na jazyky zrovna neoplýval, právník nebo učitel jsem být nechtěl, aby mě neobtěžovali komunisti, a tak zbývalo něco ekonomického, možná práce v oblasti výpočetní techniky. A právě tato možnost se mi naskytla. Výrobní podnik META Praha ve své pobočce s podivným názvem »Provozovna duševních prací« a číslem 118 pořádal první kurz programování pro zrakově postižené. Příležitosti jsem využil, začal pracovat a časem zjistil, že jsem se rozhodl správně. K dálkovému studiu na Vysoké škole ekonomické jsem se za pár let také dostal, byť jsem studoval jen do revoluce a pak, když jsem se živil zakázkovým programováním, už na to nezbýval čas ani energie...
Rodina
V roce 1986 jsem se oženil. S manželkou jsme se seznámili dva roky předtím na kurzech prostorové orientace pro nevidomé. Já jsem se k těmto kurzům dostal již ve 3. ročníku na gymnáziu a jejich prostřednictvím se naučil orientovat se s bílou holí. Tenkrát to nebyla žádná běžná věc. To jen pár absolventů tyflopedie z Pedagogické fakulty začalo pomáhat několika svým přátelům a známým a později i neznámým. Mně ty kurzy pomohly moc, a tak jsem po maturitě, když jsem měl po práci čas, začal v těchto kurzech pomáhat také. Nikoli jako instruktor, ti museli vidět, aby byla zajištěna bezpečnost pro klienty, ale jako konzultant, tedy ten, který přináší praktické zkušenosti z každodenního života a pro klienty je příkladem, že se to dá zvládnout i po slepu.
Moje tehdy budoucí manželka se jednou na kurz také přišla podívat. Pak se stala instruktorkou a pak mojí ženou. A pak jsme prožili pár radostí i starostí, jak nám je život za těch téměř 25 let připravil. V roce 1990 se nám narodila Hanička a v roce 1995 Honzík. Kéž jim pánbů žehná celý život...
Po sametové revoluci
Po sametové revoluci jsem šel programovat nejdříve do Výrobního družstva nevidomých Spektra a později dílem pro nějaké firmy, dílem jako soukromník na živnostenský list. Nebyla to lehká doba a ani peněz jsme v té době moc neměli. Brali jsme to tak, že když se investuje, nemůže být na stole maso každý den. Naprogramoval jsem mzdový systém a doufal, že jej budu úspěšně prodávat. A k tomu jsem vzal místo referenta pro rozvoj kompenzačních pomůcek ve Federaci nevidomých a slabozrakých ČSFR. Bylo jaro 1992 a za pár měsíců bylo zřejmé, že československý stát se rozpadne a zbytečnou se stane i instituce, v níž jsem pracoval. Ale starostmi, jak se budu živit dál, jsem netrpěl. Oslovili mě totiž přátelé z České unie nevidomých a slabozrakých, abych šel dělat výkonného ředitele tohoto občanského sdružení. Souhlasil jsem a v čele organizace nevidomých stál čtrnáct let... A mzdový software jsem samozřejmě neprodal žádný...
3. prosince 1989 byla neděle. Bylo pošmourno a byla jmenována první porevoluční vláda s převahou komunistů, která vydržela týden. V tehdejší tiskárně a knihovně v Krakovské ulici č. 21 v Praze se sešlo asi 25 nevidomých a slabozrakých lidí, kteří založili Českou unii nevidomých a slabozrakých, první nezávislou a samostatnou organizaci lidí se zrakovým postižením po 40 letech.
V začátcích Unie jsem nebyl jejím hybatelem. Byl jsem programátorem a předpokládal jsem, že tuto práci budu dělat i nadále. Pomáhal jsem jen ve volném čase, dnes by se řeklo jako dobrovolník. Až do prosince 1992.
Na podzim 1992 totiž skončil první prezident Unie a v řízení této organizace vzniklo jisté vakuum. Stabilizovat organizaci nebyl takový problém; vedoucí jednotlivých středisek většinou věděli, co chtějí dělat, takže personální změny byly minimální. Finance pro příští rok se také podařilo zajistit na obstojné úrovni, takže již na jaře roku 1993 jsme mohli začít rozšiřovat služby, vytvářet nové oblastní odbočky a regionální střediska služeb. Práce se dařila, a tak jsme brzy začali fungovat jako dobrý tým a já si v jeho čele získal značnou podporu. To se projevilo v dubnu 1994, kdy jsem byl poprvé zvolen prezidentem ČUNS, hlavně však o 2 roky později, kdy se nám povedlo znovusjednotit slepecké hnutí na území České republiky. To byla věc málo vídaná zejména mezi občanskými sdruženími osob se zdravotním postižením, která se spíše dělila a štěpila, jak se spolu lidé občas nepohodli... My jsme se byli schopni dohodnout, a proto jsme dokázali víc.
Nové tisíciletí
Úspěch se neodpouští, a tak jsme to po změně politické reprezentace v roce 1998 začali mít těžké. V roce 2000 nám dokonce Ministerstvo práce a sociálních věcí odmítlo poskytnout jakékoli dotace. Nezbylo nám, než se bránit, kromě jiného také demonstrací nevidomých před ministerstvem. Protože jsme však bez ztráty kytičky prošli následující tříměsíční kontrolou Nejvyššího kontrolního úřadu, část dotací nám byla dodatečně přiznána. Ve srovnání s předchozím rokem jsme však utrpěli značnou ztrátu... Proč? S největší pravděpodobností proto, že jsme byli jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících a nejvíce dotovaných organizací. A nová politická reprezentace nevěřila, že z dotací neplatíme nějaké peníze »zpět«. Ale my jsme neplatili, což kontrola prokázala. Nikdy jsem nepřistoupil na takové praktiky, byť to vždy nebylo právě nejvýhodnější...
V roce 2006 byl schválen nový zákon o sociálních službách, který kromě jiného na poskytovatele sociálních služeb klade značné nároky, jimž svépomocné občanské sdružení není schopno dlouhodobě dostát. Osobně nejsem příznivcem Zákona o sociálních službách. Zejména proto, že zhoršuje finanční efektivitu systému. To bylo kromě značné únavy po 14 letech plného nasazení v čele organizace, hlavním důvodem, proč jsem se v červnu 2006 vzdal funkce prezidenta SONS.
Na podzim 2006 jsem byl poněkud překvapivě zvolen členem zastupitelstva hlavního města Prahy. Překvapivě proto, že na kandidátce ODS jsem byl na 42. místě a zvolením 42 kandidátů ODS v pražském zastupitelstvu tehdy získala 60 % mandátů. A ještě větším překvapením i pro mne bylo, že mi vedení pražské ODS nabídlo místo člena Rady hlavního města, jímž jsem byl 30. 11. 2006 zvolen a do kompetence jsem dostal oblast pražského zdravotnictví.
